Miroslav Graclík: ROZHOVORY Trochu jinak

03.12.2022

ROZHOVORY Trochu jinak s 20 osobnostmi, které jdou až na dřeň. Velmi otevřené rozhovory s předními osobnostmi především české kulturní scény, ale nechybí i několik »výletů« na Slovensko, do Německa či do Ameriky. 

Spisovatel Miroslav Graclík v nich nezná žádná tabu a ptá se i na třinácté komnaty zpovídaných, kteří mu upřímně a bez sebecenzury odpovídají. Většinu osobností do knihy nafotil Václav Nekvapil. 

Těšit se například můžete na Evu Hudečkovou, Vítězslava Vávru, Rolfa Hoppeho (král z filmu Tři oříšky pro Popelku), Mariana Labuda, Jaromíra Mayera, Kima Collinse, který byl na konci osmdesátých let hvězdou skupiny Kroky Františka Janečka, Jiřího Krytináře, Achillease Michailidise z legendárního tria Achill - Zachar - Bolek, duo Josef & Lucie, které zpívá jako Karel Gott a Iveta Bartošová, Ronyho Martona, Marcelu Královou, Ondřeje Suchého, Pavla Nohu, Gabrielu Vránovou či Vladimíra Brabce.

Ukázky z rozhovorů:

Eva Hudečková:

V polovině osmdesátých let jste se rozhodla herectví opustit. Opravdu to bylo jen kvůli několika vystřiženým scénám s vámi v seriálu Sanitka?

To byl poslední impuls. Jako když po mnoha letech složitého soužití podáte žádost o rozvod, s někým, koho stále milujete, ale působí vám tolik bolesti, že už s ním nemůžete být.

Jak dlouho vám ještě chodily nabídky na natáčení a vy jste je odmítala?

Koncem osmdesátých let jsem dostala nabídku ze Švýcarska na film s ženskou tématikou, z Německa na válečné drama, vybral si mě taky režisér z Ruska. Navrhla jsem mu Janu Březinovou, myslím, že to pak dělala. V Čechách mě chtěl obsadit Václav Vorlíček, Jirka Pomeje, Filip Renč, měla jsem hrát v pokračování Sanitky. Ale žádnou výzvu jsem nepřijala, už jsem pobývala na jiné planetě, netíhla jsem ke kameře, ale k psacímu stolu.

Patnáct let jste šla z filmu do filmu a hrála naplno, nechybělo vám potom hraní?

Neopustila jsem je, během psaní jsem si předehrávala své hrdinky a hrdiny, obsadila jsem se do všech rolí, ženských, mužských i dětských. Mám obrazové vidění, příběh se mi odvíjí před očima jako na plátně. Je to skvělé pro tvorbu scénářů, práce na seriálu O ztracené lásce, který jsem napsala podle mé stejnojmenné knihy, byla náročná, ale napínavá a zábavná. Nadchly mě výkony herců, jeden byl lepší než druhý, lépe bych to sama v duchu nezahrála. 

Nikdy nezapomenu profesionální i lidský přístup Jiřiny Bohdalové, nepřekonatelné v roli čertice Floxiny. Natáčela nemocná, v drsných podmínkách, ať jí bylo sebehůř, nedala na sobě nic znát. Veliká herečka s velikým fortelem. Život jsou ztráty a nálezy. Ztráta nemusí znamenat prodělek, a nález nemusí přinést prospěch. Jak se říká, není důležité, co se nám přihodí, ale jak se s tím vyrovnáme... 

Naučíme se ve ztrátách objevovat zisky. Těší mě vřelé ohlasy čtenářů, když mi píšou, že se nechali strhnout dějem, jako by byli přímými účastníky osudové pouti mých postav, že je vidí jako živé, vrývají se jim do duše. Za to také vděčím své herecké dráze. Je stále se mnou, jako voda v jiném skupenství.

V roce 1976 jste se při natáčení hudební komedie Sedm pater pro tisíce přání seznámila s houslovým virtuózem Václavem Hudečkem. Byla to láska na první pohled?

Signály od první chvíle naznačovaly, že jde o mimořádnou situaci. Láska jako trám, žádné bezhlavé třeštění. Oba jsme si prožili své, přistupovali jsme k ní citlivě a solidně. Od prvního dne se prohlubovala, věřili jsme si a lnuli k sobě, nacházeli v sobě podobnosti jako dvojčata. Stejný přístup k lidem, k umění i ke světu nás naplňoval mírem a blažeností, že si rozumíme a chápeme se. Bylo požehnáním se potkat. Dávali jsme si záležet, aby náš vztah měl trvalou hodnotu.

Kdo koho sbalil, kdo udělal ten první krok?

Bylo to společné souznění, jako když orchestr začne hrát jako jeden muž.

Hned následující rok, jste se vzali, to byl docela fofr, ne?

Nebylo proč to oddalovat. Nekalkulovali jsme. Naslouchali jsme naší společné duši a ta věděla, co máme dělat.

Co vás na něm nejvíc zaujalo, čím si vás získal?

Laskavostí, inteligencí, odpovědností, ryzí poctivostí. Neměl sebestředné hvězdné manýry, ač byl superstar světového věhlasu, nechoval se jako zpychlý zbohatlík. Znal hodnotu peněz, měl je poctivě vydělané. Za žádnou cenu by neudělal levotu.

Byla jste tenkrát už známá a populární herečka. Proč jste se rozhodla neponechat si své zavedené jméno Trejtnarová a vzít si i jako herečka manželovo příjmení Hudečková?

Líbilo se mi příjmení mého muže. Je veselé a plné hudby. Dočetla jsem se, že původ jména Trejtnar pochází z Trautenberka, tedy z Krakonoše. Nic proti tomu, Pán hor je skvělá značka, ale víc se mi zamlouvala představa, že jsem stvořena z notiček.

Václav Hudeček byl tenkrát velmi populární, a navíc hezký chlap a sympaťák, takže se kolem něj musela točit velká spousta fanynek, žárlila jste na něj?

Samozřejmě se rád podíval na hezkou slečnu, vylekalo by mě, kdyby ne. Krása je od toho, aby se líbila. Můj muž mi ale nedal důvod, abych za tím hledala něco víc.

Zažila jste nějaké útoky jeho fanynek, kterým se určitě nelíbilo, že jste ho »ulovila« a on už není volný?

Pár takových se našlo, sice to skrývaly, ale vždycky se něčím prozradily. Brala jsem je jako zraněné bytosti, živily v sobě pocit, že jsem jim ublížila. Ženy jsou zvláštní, nevinné sokyni nemohou přijít na jméno a ušetří muže, jenž je odmítl. Nevím, že by mi některá z nich záměrně vyvedla něco zlého, spíš jsem to schytala od jejich matky, či otce. Netušila jsem, jaká nevraživost a zášť může vzejít z rodičovské lásky.

Jaký názor máte na nevěru, je pro vás důvodem k ukončení vztahu?

Nevěra je viróza, může napadnout každého. Někdo se jí ubrání, někdo onemocní bez příznaků, někdo jí zcela propadne. Záleží na imunitě každého jedince, zda se k ní postaví neohroženě nebo se stane snadnou kořistí agitátorů, co si z ní udělali kšeft. Místo testů by lépe posloužil detektor lži, pro ty, co rádi zatloukají. 

Respirátory mohou nevěru zošklivit, nákazu však nezastaví. Pokud by platil zákaz shromažďování, pořádání kulturních akcí, návštěv restaurací, hotelů a uzavření škol, nevěra by klesla. Nejlepším řešením je povinné očkování pro osoby starší osmdesáti let, ale je vhodné pro všechny věkové kategorie. Pro děti od pěti let je vyvíjena bezpečná vakcína. Sníží libido a rozvodovost. (smích)

Letos slavíte pětačtyřicet let společného života. Jaký je váš recept na tak dlouhé a šťastné manželství?

Láska, obětavost, společné zájmy a smích.

Čeho si dnes, po těch letech, na manželovi nejvíc ceníte?

Nezměnil se. Je pevný v charakteru, má všech pět pohromadě, ví, komu a čemu má věřit. Nepomátl se z úspěchu a ze slávy a nehroutí se z těžkostí, byť občas mohou být neúnosné.

Jaromír Mayer:


Kdy přeskočila pověstná jiskra mezi vámi a Evou Pilarovou?

Hrozně dávno. Snad v době, kdy jsem ji vzal stopem na vystoupení do Liberce.

Proč si myslíte, že po třech letech přišel rozvod?

Tři roky, kdy jsme spolu byli čtyřiadvacet hodin denně, jaksi stačilo. Bylo to rozhodnutí nás obou. Myslím si, že správné.

Eva Pilarová v rozhovorech říkala, že jste nelibě nesl fakt, že byla populárnější než vy.

Názory jsou od toho, aby se lišily. Snad abych připomněl, že jste zmínil písničky, které jste označil z těch mých za nejoblíbenější mezi obecenstvem. Ty všechny přišly v době, kdy už jsme se s Evou Pilarovou zase neznali.

Začínal jsem ve skupině Mefisto, kde jsme byli všichni na stejné úrovni. Potom jsem přešel do divadla Semafor, kde se to hemžilo hvězdami a následně k panu Vlachovi, kde už byla Yvetta Simonová s Milanem Chladilem. Byl jsem cvičený existovat vedle lidí, kteří byli známější a slavnější, než jsem byl já, takže mi to nemohlo vadit ani o pár let později, když jsem si vzal Evu Pilarovou a společně jsme koncertovali, jak to vyprávěla v rozhovorech.

Také říkala, že jste ji poradil, aby honorář za svá vystoupení v Německu uložila do tamní banky a po vaší emigraci do Německa ty peníze už nikdy neviděla...

Nesmysl. Po zahraničních zájezdech museli všichni vyúčtovat všechny příjmy i výdaje do posledního haléře tehdejšímu monopolu jménem Pragokoncert. Tedy i my. Ona si Eva, co se týká mé osoby, docela vymýšlela, protože věděla, že na to nebudu reagovat.

Setkal jste se s ní někdy po vaší emigraci?

Ne. Proč?

Jak dnes na Evu Pilarovou vzpomínáte?

Jako na nejlepší českou zpěvačku své doby.

Elena Lukášová mi říkala, že když s vámi a Evou jezdila jako host vašeho společného koncertního programu, že na zájezdech tekl alkohol proudem.

Tomu říkám vyvinutá představivost.

Po vašem rozvodu s »Pilarkou« se ale vaše kariéra dostala do slepé uličky...

Ano, dole jsem byl asi rok. Nakonec mi velmi pomohl slovenský režisér Janko Roháč, který žil v Praze a chodil s Hanou Hegerovou. Písničku Malý přítel z města N natočil na Slovensku do televizní hitparády, kde okamžitě zvítězila a stal se z ní hit. To mi otevřelo cestu zpět.

Marcela Králová:


Na festivalech jsi zářila, ale přitom se nikdy masově neprosadila. Proč jsi nešla do stáje vlivných producentů jako byl Štaidl, Vágner nebo Janeček? Nedostala jsi nabídku?

Karel Vágner ani František Janeček nejsou moje krevní skupina. Vždycky jsem uznávala spíš ty hodnoty, tedy hudbu a zpěv. Nechtěla jsem prodávat stehna, ale kvalitu. Taky mi říkali, že nejsem hezká. Jirkovi z toho málem praskl vřed. To bylo v tom roce 1981. Chodil nabízet mé písničky a občas se to podařilo, třeba jsem něco natočila v televizi. 

Občas nám poradil manžel Petry Janů Míša Zelenka, který jí dělal manažera a byl schopný. Proto byla Petra Janů v televizi. My jsme se s nimi stýkali, navštěvovali se a měli od nich první video. Petra Janů byla tehdy prima holka. Na rozdíl od jiných byla fajn.

S mužem Jiřím Špidrou jste byli spolu nejen v soukromí, ale po celou tvou kariéru tvořili i umělecký tandem, přitom okolo muzikantů se vždy točí spousta fanynek a zpěvačkám nadbíhají ctitelé. Jak jste tyhle věci ustáli, když jste byli mladí, byli jste si někdy nevěrní?

Myslím, že jsme si nebyli nevěrní. O Jirkovi to nemůžu tvrdit stoprocentně a já jsem nějaký výkyv měla, ale nebylo to nic vážného.

Ano?

Když jsem se dostala někam bez něj, tak jsem měla nějaký úlet. Bylo to asi tak dvakrát. A bylo to jen ze zajímavosti, nic vážného. Jednou jsem byla v Sovětském svazu na Melodii Druzjej a tam jsem se dala dohromady s jedním Němcem z nějaké německé kapely. S tím jsme si opravdu sedli. Byla jsem tam asi tři týdny, ale dál to nepokračovalo.

A ten druhý úlet?

Byl to známý ženatý umělec, nechci mu udělat doma nepříjemnosti, proto ho nebudu jmenovat. Jen jsme si to ze zvědavosti zkusili. Když nad tím tak přemýšlím, já jsem vlastně chtěla, aby se mnou Jirka jezdil a všechno za mě vyřídil. Bylo to taky závislé na dopravě. Někdy s námi taky někdo jezdil, třeba Gondolán nebo Michal Prokop. Když jsem jezdila se Zahradníkem, vozila jsem Evu Pilarovou, protože neřídila. Měla jsem tenkrát Simcu Chryslera, což bylo docela velké auto. Koupili jsme ho od někoho už starší, a měli ho poměrně dlouho.

Kdy se ti Jirka poprvé ztratil a ty sis uvědomila, že se s ním něco děje?

Když jsme hráli s kapelou v Národním domě na Vinohradech. Domluvila jsem se s Nekolou, že mi bude dávat kšefty. Také se se mnou chtěl vyspat, ale byl o hlavu menší, takže z toho nic nebylo. Ale dokud to šlo, tak mi kšefty dával. Když tam byl orchestr, se kterým jsem mohla zpívat, vždycky jsem dostala nabídku. 

S kapelou jsme tam dělali, když byly plesy nebo jiné velké akce. No a na té poslední akci se Jirka v budově ztratil a nemohl najít šatnu. Když už byl Nekola po smrti, volal mi kvůli kšeftům saxofonista Štefl a já si začala uvědomovat, že už to s Jirkou nepůjde. A že bych dělala s někým jiným, o tom jsem nepřemýšlela. Vlastně ani nebylo s kým. Nakonec jsem si řekla, že bych mohla učit.

Jak dnes vypadá tvůj den s manželem?

Kvůli prohlubující se demenci je zcela odkázán na mou pomoc. Umýt, oholit, nakrmit, převléknout, přebalit, dát léky, hlídat, a tak neustále dokola... Teď se mu nevěnuju, protože si povídáme a jak vidíš, chodí okolo, je nespokojený a nervózní.

Před dvěma roky tě udeřil tak, že už nemůžeš zpívat. Tvůj téměř tříoktávový soprán má nyní problém zazpívat i lidovou písničku. Jak momentálně vypadá léčení tohoto úrazu?

Špatně. Jirka má takový reflex, jak se mu sáhne na kalhoty, tak je zle. Chtěla jsem ho osprchovat, snažila jsem se mu sundat kalhoty a on mě praštil. Dostala jsem do krku pravý hák. Myslela jsem, že to nic není, protože jsem normálně mluvila a nic se nedělo, ale pak jsem zjistila, že nemůžu zpívat. 

Když jsem se obrátila na lékaře, posílali mě bezvýsledně od jednoho k druhému. Jeden odborník mi dokonce řekl, že jsem stará a ve svém věku už nemám na zpívání nárok. Je divné, že to neříká všem těm sedmdesátiletým, osmdesátiletým zpěvákům, kteří stále vystupují. 

Prý mi atrofují hlasivky a už prostě zpívat nebudu. 

Tak jsem si pomyslela něco jako, že je blbec a odešla domů v nedobrém psychickém stavu. Měla jsem s sebou manžela. Zdravotní sestřička se divila, co tam dělá. Řekla jsem jí, že ho nemám kam dát, že jsem na něj sama, tak ho beru s sebou. Odpověděla, že by měl být v ústavu. 

V další nemocnici jsem se dozvěděla, že když můžu mluvit, tak nejsem pro lékaře pacientkou. Doporučili mi však specialistu na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze, kam jsem docházela na elektrostimulace. Je to v hrtanu a bohužel stimulace na to nezafungovala. Něco se v hrtanu pokazilo a současná diagnostika to nedokáže odhalit. Léčení skončilo, protože tady mě už nemá kdo léčit.

Myslíš si, že ještě někdy budeš zpívat?

Bohužel ne. Myslím si, že už je to nevratné. Zpívání mi strašně chybí. Jirkovi tady pořád pouštím nějakou muziku, on si u toho brouká a já si nemůžu vůbec zazpívat.

Jak to snášíš?

O tom se těžko mluví.

Dáváš mu to za vinu?

To nejde. On by mi v životě neublížil, kdyby si to uvědomoval. Za vteřinu neví, že něco provedl. Někdy bych ho zabila, protože některé situace jsou k nevydržení. Dělám mu překážky, aby nestěhoval nábytek. Odtáhne mi psací stůl, vytáhne tiskárnu, klávesnice tady visí na drátě. Vezme jídlo, je to tady potom na sedačce. Vezme pití, rozleje ho, pak to rozšlape. Na zahradě sázím stromky, on je trhá...

Napadá tě fyzicky často?

To ne, vlastně se to stává jen při převlékání. Ty hygienické úkony ho zřejmě ponižují. Chápu to, ale nikdo jiný mu to neudělá.

Autor: Petr D. Mráček

Foto: MV Knihy Václav Nekvapil

Zpracovala: Andrea Ježková